Svatební Fotograf – story #1

JanKorous.cz Blog

„Kámo – jasně, na svatbu jsi zvanej… Jo a vezmeš si s sebou foťák?“

Úvodem rovnou od boku vystřelím první storku, kterou asi zažil každý začínající fotograf. Nebudu pouštět spoilery, pojďme rovnou na to.

Když člověk začíná s focením, nebo spíš chce svůj koníček posunout na jiný level, potlačit svoje ostatní drahý koníčky a za svoje těžce našetřené finance si koupí fotoaparát z druhé ruky se základním objektivem. Chodí různě po kamarádech a otravuje je s tím, že jim chce udělat fotky, zadarmo ale, jsem přece amatér a nemůžu za to chtít peníze, když se to vlastně učím. Tak po několika sériích focení portrétů to přijde.

Byl jsem byl asi jako každý majitel digitální zrcadlovky pozván kamarádem na svatbu způsobem "Kámo, budeme se brát a jasně že jsi zvanej a budeme moc rádi, když si vezmeš foťák! Fotíš, ne?" Nu což, co by kamarád pro kamaráda neudělal. Byl rok myslím 2013 nebo 2014. Dohodli jsme se, že mi za nafocení svatby dají 2.000 korun i s tím, že tam musím cca 100km dojet.

První takovou charitativní akci uděláte rádi, protože prostě rádi fotíte; za hledáčkem zažijete nové věci a dostanete nové zkušenosti. Takže jak probíhala moje první svatba?

Brzy ráno, kolem sedmé hodiny, jsem  přijel na smluvené místo, přestože jsme byli domluveni na půl osmou. Bylo to kadeřnictví na rohu bloku sídliště ve městě, kde jsem nikdy nebyl. Zaparkoval jsem a zavolal nevěstě, že jsem na místě. Už tehdy mě to asi mělo trhnout. Dostal jsem celkem jasně najevo, že jedu pozdě, že stylistika přijela už pět minut přede mnou. Naznačil jsem, že jsme byli domluveni na půl osmou a věc jsem přešel. Udělal jsem par kontrolních fotek, abych si nastavil white balance a zjistil, jak moc je v bytě tma, a jakože byla. Po několika nevybíravých komentářích na to, co fotím, jsem odešel za novomanželem. Jelikož mě na focení sjednal on, informoval jsem ho, že pokud si svou ženu nesrovná, odjedu a budou bez fotek. Chvilku spolu mluvili a pak řekl, že to srovnal, že je prostě jenom ve stresu a že mám být tolerantní.

Udělal jsem tady fotky z příprav obou novomanželů a řekl jsem si družičce o přípravu kávy. S tím měla novomanželka opět velký problém. I tak jsem na něm trval a dosáhl jsem svého. Čas se posunul a dosáhl milníku, kdy jsme měli odjet do místa, kde je obřad. Nafotil jsem par fotek, když oba vyšli z domu a šel jsem k autu s tím, ze se přifařím k někomu z kolony. I zde jsem se setkal s nevolí nevěsty, jelikož vše měla naplánováno jinak; jel jsem tedy svým autem. Od domova novomanželů do místa obřadu to bylo asi 20 km, takže jsem se po cestě trochu uklidni. Přijel jsem na parkoviště jako první, abych mohl udělat fotky příjezdu aut. Na parkovišti mi ostrahou bylo řečeno, že je zde rezervace pouze pro dvě auta, a to pro auto ženicha a nevěsty. Musel jsem tedy zaparkovat na placeném parkovišti hned vedle. Musel jsem projel branou, vzít všechnu techniku a dorazit na místo, kam mají přijet novomanželé. Bylo to asi 300 metrů a přiběhl jsem samozřejmě pozdě, což mi nevěsta dala (ne- zrovna)slušně najevo. Začal jsem tedy fotit a dofotit jsem celý obřad. Byl velmi dlouhý a jakmile přestala na chvíli svázat závěrka, nevěsta se zdála být poněkud nervózní. Obřad skončil a my se s novomanžely vydali do města fotit. Tak jsem nadobro zjistil, kdo v tomto páru nosí kalhoty a kdo ví přesně, jaký fotky jsou pro ně nejlepší a z jakého úhlu bych měl fotit. Udělal jsem kompromis a udělal fotky, který chtěla nevěsta a pak který jsem chtěl já. Vrátili jsme se zpět do obřadní síně a společně se vydali do místa, kde měla být svatební tabule a další program. Asi do šesté odpoledne jsem fotil už to, co jsem uznal za vhodné, zaznamenával jsem události, které byly emotivní a fotky měly hlavu a patu. V šest hodin večer jsem odložil fotoaparát a šel jsem si na bar pro skleničku, jelikož jsem si během odpoledne domluvil nocleh u jednoho ze svědků. Odložení Foťáku se samozřejmě neobešlo bez naznačení nevole ze strany nevěsty. Už jsem to ale ignoroval. Po druhem panáku se svědkem jsem se trochu uvolnil. Asi v osm večer, kdy jsem měl dva nebo tři panáky svého oblíbeného pití, jsem se rychle seznámil s ostatními. A celkem hbitě jsem odrazil další útoky ze strany nevěsty na to, že nefotím.

Kousek po půlnoci jsem odešel a ráno jel domů. Ze své první svatby jsem odešel zdrchaný, unavený a plný negativních zkušeností. Měl jsem pocit, že jsem za celý den naběhal "po place", snad více než servírka, neměl jsem čas se napít, najíst, odskočit si, nebyl jsem hoden jídla...

Přijíždím domů dopoledne, vkládám do počítače kartu s fotkami, zahájím stahování a jdu zase spát. Odpoledne už od novomanželů, respektive od nevěsty chodí zprávy typu "Povedly se ti nějaký fotky? A dáš nám je? Víš, on tam žádný fotograf nebyl... A kdy budou fotky? A kolik jich máš?" Souhlasím, že fotky se povedly a že jim nějaký pošlu. Obratem jsem hajzl, protože nechci poslat všechny. Udělám tedy výběr 150 fotek, který on-line posílám v náhledové velikosti. Odpověď jistě nikoho nepřekvapí. Byla ve stylu “Děláš si pr*el? To je celý? Takhle malý?”

Dozvídám se taky, fotky jsou ucházející a přeci jenom mi dali najíst a napít a bavil jsem se tam celou noc... S rozpolceným pocitem odesílám smajlíka s nechávám věc plavat. K výběru fotek jsem reakci nedostal, takže se vrhám na postproces. Ten večer mi jen přišla zprava od novomanžela, že se omlouvá za svou ženu. Nechávám to plavat bez odpovědi.

O tři dny později píšu novomanželovi jako tomu, kdo si mě na focení objednal s tím, že fotky mám hotový a že mi má zaplatit smluvenou částku. Načež mi přišla odpověď od nevěsty, že jsem zaplaceno dostal už na svatbě jídlem a pitím a vlastně mi osobně dávala peníze do ruky - ať si nevymýšlím, že jsem sketa a podobně. Napsal jsem, že do doby, dokud nebudu mít peníze na stole nebo na účtu, fotky nedám. Na sociálních sítích jsem asi o dva dny později našel svoje fotky, které jsem poslal v náhledové velikosti (😊), pěkně rozmazaný a s mým logem přes celou fotku. V komentářích jsem se dočetl pár zajímavých informací o sobě. Na konec jsem na závěr komentářů napsal, že po zaplacení svoje fotky dostanou.

...

O rok a půl později jsem obdržel telefonát s žádostí o číslo účtu. Po dvou dnech se na něm objevily 3.000 Kč s textem “Pardon za mou ženu”. Obratem jsem na jeho email odeslal odkaz na  .zip soubor s fotkami. První svatba rozbije ledy a i přes tyhle negativní zkušenosti mne tahle svatba zocelila.

Díky za ni.

P.S. Úvodní fotka je ilustrativní, jelikož nevěsta samozřejmě nesouhlasila s uveřejněním fotek v mém portfoliu, i přes původní domluvu.